Vypravování

31. prosince 2011 v 9:51 | Faillë |  1.G
Zadání: Napiš libovolně dlouhý sloh na téma "Co bych nikdy nechtěla zažít?" nebo "Co bych (ještě) chtěla zažít?"
Z prvního slohu, který jsem napsala na téma "Co bych nikdy nechtěla zažít?" jsem dostala za 3, tento sloh je opravný, ze kterého dostanu známku po vánočních prázdninách. Tak jakou bych podle vás měla dostat známku?




Vypravování



(domácí práce)



Co bych nikdy nechtěla zažít?



Ležela jsem v posteli oblečená do přítelova trička v jeho svalnaté náruči. Jeho svalnaté tělo se tisklo k tomu mému a jeho horký dech mě šimral na obnaženém rameni. Pomalu jsem se vrhala do hlubin spánku za doprovodu jeho pobrukování naší písničky.



***



Seděla jsem opřená o cihlovou zeď, která mě příjemně chladila skrze látku trička.

"Zlato, ukaž mi tu nohu, prosím. Jsem přeci zdravotník," přemlouval mě můj přítel už asi pět minut k tomu, abych ho nechala se podívat na moji poraněnou nohu.

"Stříbro, kolikrát som ti říkala, že nie?" zeptala jsem se, přičemž jsem si ani neuvědomila, že do svého mateřského jazyka pletu i slovenštinu. Zase!

"Neštvi mě, platino, a dej mi sem tu nohu, ať se na ni podívám!"

"Koukej!" zahulákal Ondra směrem k Vencovi. "Jejich další milenecká hádka!" hulákal si dál na celé kolo a u toho se div nepočůral smíchy! Stačil však jeden vražedný pohled od mojí a Davidovy osoby a Ondra ztichl.

"To nie je fér! Nejsem malé dievča!" vztekala jsem se jako malé dítě, když mi můj přítel vytahoval nohavici kalhot, aby se mi podíval na tu "nádheru". Než jsem se nadála, tak už mi na ránu lil snad litry dezinfekce a hned na to ji obvazoval tolika obvazy, jako kdyby si ze mě snad chtěl udělat egyptskou mumii. Už jsem si začínala myslet, že je konec mého utrpení, ale mýlila jsem se! Sakra! David mě vzal do náruče a pomalým krokem se rozešel k našemu autu, které stálo zaparkované kus odtud. A ani to, že jsem mu říkala, že jsem těžká, ho nepřimělo postavit mě na zem.

Cesta probíhala jako vždy. Za znění sexuálních narážek, smíchu a poslouchání hudby. Až kousek před domem mých rodičů David ztichl. Chtěla jsem se ho zeptat, co se stalo, ale to už mě vynášel z auta jako princeznu. Opatrně mě položil na pohovku v obýváku a odešel do kuchyně. Moji rodiče byli u příbuzných, takže nás nikdo nemohl peskovat za to, že chodíme po domě v zablácených kanadách. Po chvíli se vrátil se skleničkou vody a panákem nějakého čirého alkoholu - nejspíš vodky, přičemž obě dvě sklenice položil přede mě.

"Miláčku, pamatuješ si, na co jsem se tě zeptal na našem prvním rande?" zeptal se mě, přičemž se mi díval do očí. Chvíli jsem bolestivě přemýšlela, než jsem si vzpomněla.

"Hej, prečo?" zeptala jsem se opatrně.

"A pamatuješ si i svoji odpověď?" zeptal se mě znova.

"Hej, řekla jsem ti, že počkám-"

"-A já ti řekl, že ti budu každý den volat."

"Prečo se ma na to ptáš?" zeptala jsem se a doufala, že se ve svých závěrech pletu.

"Odjíždím do Afganistanu na misi."

Ne! To ne! Co když... Ne! Nesměla jsem na to myslet. Snažila jsme se mu nějak odpovědět, ale můj mozek nebyl schopný jiné reakce, než si přehrávat katastrofické scénáře. Ani nevím, jak se mi do ruky dostala sklenička s vodkou, ale vím, že jsem ji do sebe rychle vyklopila. Dál si ty události moc nepamatuju. Jediné, co si zcela zřetelně pamatuji je naše loučení. Pevně mě objímal a naposled si vychutnával chuť mých rtů, jako já si vychutnávala chuť těch jeho. Potom odjel.

Celou tu dobu jsme si volali. Každý den jsem byla ujišťována o tom, že je v naprostém pořádku, jak od něj, tak i od jeho kámošů, kteří tam odjeli s ním pomáhat budovat novou infrastrukturu. Až jednoho dne se neozval. Nikdo z nich. Začala jsem se bát. Celou noc jsem chodila po domě a přemýšlela, co se mohlo stát. Nechtěla jsem si ani připustit, že by, že... Ne! On nebyl mrtvý! Nesměl! A dny ubíhaly. Žádná zpráva od nich nepřicházela. Neodvažovala jsem se zapnout televizi, abych náhodou neuslyšela, že čeští vojáci v Afganistanu zahynuli...

Zrovna jsem seděla ve svém pokoji na posteli zachumlaná v Davidově mikině, přičemž jsem v ruce žmoulala naši společnou fotku, když mi do pokoje vtrhla mamka jako velká voda. Ruce se jí třásly a jen stěží popadala dech. Její postoj mi už sám o sobě prozrazoval, že se stalo něco hrozného. A že to "něco" bude... Svoji myšlenku jsem ani nestihla dokončit, protože mamka ze rtů vypustila větu, kterou jsem nechtěla slyšet. Pokud možno nikdy.

"Je mi to líto, Baruško."



***




S křikem jsem se vymrštila do sedu a zhluboka oddechovala. Tričko se mi nepříjemně lepilo na zpocené tělo. Srdce mi tlouklo neuvěřitelně rychle, jako kdyby mi chtělo vylétnout z hrudi. Trhaně jsem dýchala. Zničehonic se kolem mého pasu ovinuly Davidovy svalnaté paže, kterými si mě přitáhl blíž k sobě. Něžně mě pohladil po vlasech a vtiskl mi do nich letmý polibek.

"Zase jsi měla zlý sen, lásko?" zašeptal mi tiše do ucha, přičemž mi vtiskl jeden polibek na krční tepnu, ve které kolovala krev obohacená vysokou dávkou adrenalinu.

"Chm... A vím, že tohle rozhodně nikdy nechci zažít." Na slovo nikdy jsem dala obzvlášť velký důraz. David přikývl. Opatrně mě zatlačil do polštářů. Lehl si vedle mě, objal mě okolo pasu a celou dobu, dokud jsem neusnula vyčerpáním, si se mnou povídal o zítřejším koncertu Majka Spirita.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 31. prosince 2011 v 10:40 | Reagovat

za jedna a pokud ne, tak je ten učitel dement!

2 Seryn Seryn | Web | 31. prosince 2011 v 10:41 | Reagovat

hrozně se mi to líbilo. Myslela jsem si, že to bude nejspíš sen, ale nečekala jsem, že se jí to bude zdát až do konce. a známku chceš vědět jo? buď 1 nebo 2, ale berme v potaz, že je to jen za tu slohovou část, nevím totiž, jak jsi na tom pravopisně :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama