Démon v andělském rouchu

29. října 2011 v 11:12 | Faillë |  Démon v andělském rouchu
Tak jedna z mojich depresivních povídek. Napsala jsem ji už docela dávno, tak se nelekejte :) Teď jsem mnohem víc v pohodě a bez depek :D
Vaše uštvaná, lehce našťastná a nasraná Failluše


Démon v andělském rouchu


Mladý chlapec klečel na zemi. Z rány na ruce, způsobené jím samým, vytékala krev na obrazec nakreslený křídou na podlaze. Zjevila se před ním vysoká mužská postava. Chlapec zvedl hlavu a zadíval se démonovi, kterého přivolal, do tváře. Ani nemusel říct, co po něm žádá.
"Přijmám tvoji nabídku, Dereku, ale výměnou chci tvé tělo."
Mladý chlapec chvíli váhal. Chtěl být silný, ale věděl, že dát mu své tělo není správné. Zhluboka se nadechl a podíval se zpříma do očí démona.
"Přijmám," zašeptal tiše, připraven na okamžik, kdy si démon zabere jeho tělo. Přesně ve chvíli, kdy se démon dostal do jeho těla, mladý chlapec, Derek, ztratil nad svým tělem kontrolu. Stal se pouhou nádobou.

***

Krčila jsem se v koutě místnosti. Z rány na ruce mi tekla krev, která byla všude po pokoji. Na stěně nade mnou byl krvavý otisk mé ruky. Moje tělo se otřásalo pod nápory vzlyků. Mladý chlapec, můj bratr, si podřepnul naproti mně. Odhrnul mi pramen černých vlasů z obličeje a naklonil se k mému uchu.
"Jen si breč, El, ani nevíš, jak moc mě podněcuješ k tomu, abych ti ještě víc ublížil." Prakticky okamžitě prokázal pravdivost svých slov. Zaryl mi nehty do řezné rány, kterou způsobil. Bolestně jsem sykla. Z očí mi vytryskly další slzy. Zkrvavenými prsty mi přejel po rtech. Zákeřně se usmál a přitiskl se k mým rtům. Chtěla jsem ho dostrčit, ale svíral moje zápěstí pevně ve svých dlaních. Zahryzl se mi do rtu. Znovu a znovu. Přesunul své rty k mému uchu. "Jsi ďáblova dcera a kurvíš se s vlastním otcem! Jsi odporná špinavá děvka!" zašeptal mi do ucha, ale v těch slovech bylo tolik nenávisti a důrazu, že mi z nich běhal mráz po zádech. Každičké z jeho slov se mi zarylo hluboko do srdce.
Napřímil se. Až po chvíli jsem se odvážila mu pohlédnout do očí. Byly ledově chladné, jediné city v nich byla nenávist a zloba. Surově mě udeřil do obličeje, až jsem druhou ránu schytala o stěnu pokoje. Už jsem ani nevnímala slzy, přes které jsem viděla rozostřeně.
Zvedl nohu a přemístil ji nad moje koleno. Patou mi začal rýt do kolene. Čím víc tlačil, tím víc jsem křičela bolestí. Už dávno jsem pochopila, že tohle není můj bratr. Je to jenom tělo mého bratra ovládané někým jiným. Nechtěla jsem mu udělat radost. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc to bolí, ale nedokázala jsem si pomoct. Křičela jsem bolestí jako smyslů zbavená. Ale po nějaké době jsem už ani tu bolest nevnímala. Jako by to šlo, když z těla máte jednu obrovskou modřinu.
Surově mě chytil za vlasy a donutil mě postavit se. Celou váhu svého těla jsem musela přenést na levou nohu. Odstrčil mě na zeď. Bolestivě jsem na ni narazila zády. Podlomila se mi kolena. Neodvážila jsem se podívat do jeho očí. Už ne. Ani jsem nemusela sledovat jeho počínání. Stačilo mi, že jsem cítila ledové ostří na svém hrdle. Nejspíš to byl nůž, jehož hrot byl namířen na krční tepnu. Nepatrně přitlačil. Vytvořila se drobná ranka. Pramínek horké krve mi stékal po hrdle.
"Křič, děvko!" přikázal mi a surově mě uhodil do tváře.
"Ne-e," vykoktala jsem potichu. Obdržela jsem další ránu, ještě silnější než předešlou. Už jsem se neudržela na nohou. Spadla jsem mu do náruče. Znechuceně mě pustil na zem. Už tak potlučené tělo, které bylo v jednom ohni, mě ještě víc rozbolelo. Vytryskly mi opět slzy. Jeho smích se rozléhal pokojem, vězením mého utrpení. "Dereku, prosím. Bojuj s tím. S ním. Tohle nejsi ty," zašeptala jsem zlomeným hlasem.
Poklekl vedle mě a nadzvedl mi obličej. Podíval se do mých očí. "Máš pravdu, tohle není ten starej slabej Derek. Tohle je novej Derek, silnej, mocnej, ten který si nenechá poroučet..." Skočila jsem mu do řeči a nenechala ho dokončit větu.
"Ten parchant a ubožák, který ublíží i své sestře," podívala jsem se mu tvrdě do očí, nemyslíc na následky. Další surová rána. Ucítila jsem, jak se kůže, už takhle hodně pohmožděná, protrhla. U facky to však neskončilo. Popotáhl ze zapálené cigarety. Její popel odklepával do mých otevřených krvavých ran. Další bolestné výkřiky se draly z mého hrdla ven. Strhl ze mě tričko celé promočené krví, a típnul si o moji kůži zbytek cigarety. Další slzy se vehnaly do očí. Další příval bolesti zaplavil moje tělo.
Nějak podvědomě jsem tušila, že prosby nepomohou. Natož aby pomohly výhružky.
"Dereku, co je to Mont Everest?" zašeptala jsem k němu. Z úst mi začala téct krev.
"Hora, nicko," řekl to tak ledově, normálně, až mě to bodlo u srdce. Chtěla jsem mu něco říct, ale kopanec do břicha a následné plivání krve z úst mi v tom zabránily.
"Co vlastně chceš?" zakřičela jsem na něj. Chtěla jsem vědět, proč se to všechno děje. Moje noční můry, kde mučí mé blízké. Ten všudypřítomný pocit nebezpečí. Pocit, že jsem sledovaná na každém kroku.
"Chci dostat, to, co mi patří. Tebe."
Zalapala jsem po dechu, čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Ochotně bych se mu odevzdala, kdybych tím neublížím tolika lidem. Ale i na těch mi tolik nezáleželo, jako na životě mého bratra. Rozhodla jsem se okamžitě. Pokud nezabere tohle, odevzdám se mu dobrovolně.
"Dereku, bojuj s ním! Když ne kvůli mně, tak kvůli ní. Copak chceš, aby jí tohle monstrum, které ovládá tvé tělo, a ty mu sloužíš jenom jako potrava, zabilo? Ne, tohle nechceš! Co je Mont Everest? Je to údolí oproti vaší lásce. To jsi jí říkal! Nejmocnější jste spolu. Přísahali jste, že nezapomenete! A kde je tvoje láska teď? Nechal jsi ji na pospas jemu! Démonovi bez kouska citu v těle! Tomu, který zná pouze tělesný chtíč! Copak bys jí dokázal ublížit?!" Najednou mou mysl zaplavily nejbolestnější vzpomínky. Ale i přes to jsem pokračovala. "Co je mocnější než černá magie?"

***

Její slova ve mně probudila novou sílu. Vzpomínky na její obličej, její hlas, jméno, tělo, doteky, polibky ve mně probudili energii. Začal jsem se bouřit proti démonovi. Věděl jsem, že to bude těžké, ale nehodlal jsem se vzdát. Věděl jsem, co mi pomůže. Ta nejstarší magie - láska. Cítil jsem jak démonovo spoutání mé mysli i těla povoluje. Bylo to bolestné. Bolestnější než jsem myslel, ale pro ni to podstoupím.
Ostrá štiplavá bolest, jako by mě někdo švihl bičem, na zádech mi řekla, že mám opět nad svým tělem moc. Až teď jsem si uvědomil, jak moc jsem slabý. Padl jsem na kolena. Z posledních sil jsem natáhl ruku ke své sestře a dotkl se lehce konečků jejích prstů.



Pro ty, kteří chtějí šťastnější konec....

Půvabná štíhlá dívka s kaštanovými vlasy a zvláštníma očima barvy pomněnek přistoupila k dvojici ležící na zemi v kaluži krve. Krásná bělostná křídla protkaná zlatem tvořila nad nimi ochranou klenbu. Dívka, jejich strážný anděl, jim začala jemně ošetřovat rány. Po jejím jediném dotyku se rány začaly hojit. Jediné zranění, které nedokázala vyléčit, bylo zranění chlapce. Krvavá jizva se mu po celý život bude táhnout přes celá záda jako důkaz toho, že se dal na stranu zla, ale dokázal se vrátit zpět.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Seryn Seryn | Web | 29. října 2011 v 12:47 | Reagovat

u Mont Everestu jsem čekala nějakou jinší odpověď než to, že je to hora nebo něco podobného.. krásná povídka :-)

2 Kikča Kikča | 31. října 2011 v 9:56 | Reagovat

krásná povídka Agnes sice trochu morbidní ale co od tebe můžu čekat :-D

3 TerezC TerezC | 2. listopadu 2011 v 20:39 | Reagovat

nádherná povídka, nic jiného k tomu nejde dodat, prostě krásný :-)

4 Faillë Faillë | Web | 6. listopadu 2011 v 20:51 | Reagovat

[2]: Kikčo, já za to nemůžu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama